Jedné pěkné podzimní soboty jsme se s mámou a babičkou vypravily na výlet s Technickým muzeem. Do obce Těšany, kde mají expozici kovářství, jsme se svezly historickým autobusem, shlédly jsme výstavu, omrkly soutěžící mladé kováře a vůbec se zúčastnily všeobecného veselí.
Když jsme před cestou pátraly po dalších pamětihodnostech okolí, dověděly jsme se, že v Těšanech se odehráv
á drama Maryša. Žena, podle které prý byla hra napsána, žila celý svůj život v obci, zemřela tamtéž v 76 letech a je i pochována na místním hřbitově.
Nebudu zastírat, že nás tato informace šokovala. Ne že bychom byly až tak úzkoprsé, ale mord je mord. Překvapilo nás, že někdo, kdo otrávil manžela, není pohřben v bezejmenném masovém hrobě na vězeňském hřbitově, ale má hleděnou hrobku na čestném místě těšanského hřbitova. A co víc! Vesnice se k travičce hrdě hlásí, umisťuje na rodný dům pamětní desku z rozpočtu obce, dává ji za vzor místní mládeži a její portrét vyvěšuje do veřejných budov hned vedle portrétů prezidenta.
Tyto skutečnosti nám prostě nedaly spát. Nemohly jsme se smířit s tím, že za Rakouska-Uherska byly k vraždícím manželkám až tak benevolentní.
Nahlédla jsem proto do tehdy platného trestního zákona č. 117, hlavy 15, § 136 z roku 1852, který potvrzuje, že: „Za každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém vykonávání vraždy ruku svou vztáhl anebo způsobem činným spolupůsobil, potrestán býti smrtí.“
Jak si tedy vysvětlit Maryšino osvobození? Vztahoval se na ni snad § 2, odstavec
b) a jednala při střídavém pominutí smyslů anebo
c) v úplném opilství, ve kterém se připravila, zločinu v úmyslu nemaje (§§ 236 a 523), anebo v jiném pomatení smyslů, v němž sobě činu svého vědoma nebyla;
nebo snad
g) se skutek stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany?
Anebo byl Vávra tak nesnesitelný a pro mocnářství nepohodlný člověk, že bylo jeho odkrouhnutí ve veřejném zájmu?
Jistě chápete, jaké množství otázek se mi honilo hlavou a já se vypravila přijít těm věcem na kloub. Obešla jsem místní občany, zapátrala v archivech a matrikách a s velikým překvapením zjistila, že nám v učebnicích lhali!
Maryša sice je napsána dle Marie Turkové rozené Horákové, ale její osud byl zcela jiný. Po svatbě s o patnáct let starším vdovcem Felixem Turkem vychovala jako vlastní jeho 3 děti z prvního svazku, povila mu dalších osm, z čehož čtyři pochovala. Po celých 39 let společného života mu byla dobrou, věrnou a oddanou manželkou.
Čím si tedy tato ušlechtilá, bohabojná žena zasloužila tak špatnou pověst? Jen tím, že si dovolila odmítnout žádost o ruku od místního podučitele Aloise Mrštíka :-)
A tak z toho milé dívky poučení mějte -
na kantory mladé, staré nikdy se nesmějte.
Stačí jedno odmítnutí, nechceš-li ho k sňatku,
udělá si z tebe rychle do učebnic látku.
Pak ti nikdo neodpáře, jak tě v světě znají,
i když ve tvé obci rodné, za svatou tě mají.
